Naučená bezmocnost je termín, který do psychologie zavedl americký psycholog a otec pozitivní psychologie Martin Seligman. Došel k němu sérií pokusů se psy, kterým administroval lehké elektrošoky. Jedna skupina psů zjistila, že pokud čumákem zmáčknout knoflík, tak šoky přestanou. Druhá ale dělala kde co, no nepříjemné šoky nepřestávaly. Co Seligmana fascinovalo bylo, že psy, kterým se nepodařilo zastavit nepříjemné podněty ani v pozdějších fázích experimentu, kdy měli možnost situaci ovlivnit, neprojevili snahu tak učinit a poraženě leželi na zemi.
Tenhle fenomén můžeme pozorovat i u lidí. Je přirozené se cítit bezmocně v čase prohry, ale co tenhle pocit prohlubuje je tzv. explanační styl, tedy způsob, jakým si vysvětlujeme negativní události, které se nám dějou - optimisticky nebo pesimisticky.
Optimisti a pesimisti se liší právě v explanačním stylu. Explanační styl často stojí za úspěchem nejen jednotlivců, ale celých týmů. Skvěle je, že se dá naučit!
Základním rozdílem mezi optimistickým a pesimistickým stylem je, že pesimisti považují problémy za trvalé, zatím co optimisté za dočasné. Například: „Vždycky přijdu o klienta.” Vždycky tady značí právě onu trvalost. Když se to děje vždycky, jaký smysl má se vůbec o něco snažit?
Na druhé straně, optimistický explanační styl by v dané situaci vypadal takhle: „Přišel jsem o tohohle jednoho důležitého klienta, ale s ostatními to bude lepší.”
Optimisté neúspěch přiřazují oné konkrétní situaci, nezevšeobecňují. Příklad: Student dostane špatnou známku, z jeho pohledu nefér. V důsledku toho si začne myslet, že všechny známky jsou vlastně neférové. Pokud by se na to podíval z jiného pohledu, mohl by si říct: Ok, tenhle učitel je možná nefér, ostatní snad lépe ocení moji práci.
Optimisté si myslí, že negativní události jsou zapříčiněné vnějšími okolnostmi a ty pozitivní zase vnitřními, tedy vlastním přičiněním. Pesimisté to vnímají přesně naopak. Pesimistický výklad: Opustil/a mě, protože nejsem dost dobrý/á. Optimistický výklad: Zřejmě nebyl/a připravena na vážný závazek, takže by to pro mě stejně byla ztráta času.
Optimismus a pozitivní myšlení se rozhodně nehodí ke každé situaci. Nejde nám o přeslazené pozitivní afirmace ani potlačování reality. Je potřeba rozlišovat, kdy je výhodnější použít optimistické a kdy pesimistické přemýšlení.
Optimistický postoj se hodí v situacích:
Pesimistický postoj je výhodnější, když:
Ve zkratce, pokud se dostaneme do situace, kdy je cena za neúspěch příliš vysoká, volíme spíše pesimističtější postoj. Například, pokud se rozhodneme po pár panácích vyrazit autem domů, cena za neúspěch v tomto případě může být i smrt. Pokud ale pracujeme třeba jako obchoďák/čka, tak jeden další telefonát potencionálnímu klientovi bude stát jenom náš čas, v tom případě se hodí být spíše optimista. Stejně tak, když chceme oslovit na konferenci uznávanou kapacitu, to nejhorší, co se může stát je, že nás odmítne.
Jak už asi tušíte, explanační styl není nic vrozeného, jde o naučený způsob přemýšlení, tudíž ho můžeme změnit. Vyzkoušíte se dívat na svět jinak?
Zdroj: Martin Seligman: Naučený optimismus
Nebo zavolejte na číslo: 739 634 050
Přihlášením se na portál souhlasíte se zpracováním vaší emailové adresy provozovatelem v rozsahu popsaném v Podmínkách.